„Dítě je jako básník: vytváří si svůj svět fantazie, jejž prožívá a jímž se kochá, i když ví, že není skutečností, nýbrž právě jen podmanivým výplodem obrazotvornosti.“

 Otto František Babler

 

V rámci probíraného bloku "Psychické procesy a stavy" dostali žáci zadáno vypracovat k tématu "Fantazie" pohádku, kde si mohli ověřit, že fantazii se meze nekladou a každá jimi vytvořená pohádka o třech vodnících je originál. Příjemné čtení.

 

„Je otázkou, co je pro vědce důležitější, zda znalost fakt, či fantazie.“

 Albert Einstein

 

Andrea M.

Bylo, nebylo jeden rybník a v tom rybníku žili tři vodníci. Největší, hnědovlasý vodník se jmenoval Popleta, druhý byl středně vysoký, modro vlasý vodník který se jmenoval Bambula a třetí nejmenší vodník se jmenoval Vanda. Jednoho dne se vodníci rozhodli prozkoumat svůj rybník, když tu náhle uviděli dveře Bambula se rozeběhl ke dveřím a otevřel je a v tu ránu se teleportovaly na náš svět. Vodníci nevěděli, kde jsou a bez vody to pro ně bylo ještě horší a pro to se vydaly hledat nějaký ten rybník. Když ho Popleta našel tak do něho rychle skočila Bambula a Vanda taktéž, ale v té době kdy skočily do rybníku je uviděla Anička, dcera mlynáře. Anička chtěla moc vědět, co tu dělají a tak běžela a skočila za nimi, ale vodníci na rozdíl od lidí umí pod vodou dýchat a tak Anička vyplavala na břeh rybníku, schovala se za strom a čekala, až vodníci vylezou. Už se stmívalo a Anička to chtěla vzdát, ale najednou vylezli z rybníka Bambula a Vanda a ti si všimly Aničky. Anička se jich vyptávala, co tu dělají a Bambula, který to všechno zavinil, jí to vysvětlil. Když se to teda Anička dozvěděla tak jim hned začala pomáhat. Vodníci ji dali do jídla rostlinu, která umožňuje lidem dýchat pod vodou a tak ji Anička snědla, skočila do vody a pomáhala vodníkům stavět dveře, které je mají teleportovat zpátky domů. Po týdnech, které Anička strávila s vodníky se musela rozloučit, Bambula otevřel dveře a teleportovali se domů. A pokud se jim dveře nezničily nebo neztratily, tak navštěvují Aničku dodnes. 

Pojem fantazie pochází z řeckého "fantasma", což znamená obraz, vidění či přelud - odtud obrazotvornost. Fantazie je děj, jehož výsledkem jsou fantazijní představy. Ty nejsou nikdy pouhou reprodukcí vjemů, naopak obsahují vždy něco nového, pozměněného.

Michaela T.

Kdysi dávno v jedné malé vesničce, v jednom malém rybníčku žila jedna rodinka vodníků. Maminka, tatínek a tři malí vodníci. Byli to ještě malé děti, a proto chtěli stále něco dělat. Maminka s tatínkem jim řekli že si můžou plavat po celém rybníce a že si můžou chodit kam chtějí. Jedinou věc jim zakázali. Nesměli chodit ke staré bažině , která byla na druhé straně lesa. Malí vodníčci měli rádi dobrodružství a proto i přes zákaz rodičů došli až k bažině. Byli veselí a vyváděli kdejaké lumpárny, v tom nad bažinou uviděli skokanský můstek, byl přesně takový, který měli u jejich rybníka. Skočili z něj do bažiny, jenomže netušili že v bažině nejde plavat jako ve vodě a proto se začali propadat níž a níž. Když dopadli až na dno, protrhlo se, protože bylo vytvořeno z kořenů starých stromů. Vodníčkové se propadli do podzemní jeskyně , která byla schovaná po celá staletí pod bažinou. Nesnažili se vrátit zpátky ale šli dál jeskyní. Když jeskyně skončila rozhodli se že najdou východ. Naštěstí se jeden z vodníků opřel o stěnu jeskyně a ta se protrhla. Dírou vyšli ven a začali zkoumat okolí.
Objevili se na jedné z ulic města. Nikdy nic takového neviděli – propadli se do doby kde žijeme dnes. Oni totiž pocházely z dob kdy ještě žádní lidi neexistovali a navíc byli i z pohádkové vesničky, ve které žijí jen pohádkové bytosti. Trochu začínali mít strach, že se nevrátí zpátky, ale šli se porozhlédnout po našem světě. První čeho se lekli byli lidé, protože neměli zelenou barvu ale trochu do oranžova. Vůbec se nepodobali rybám a chovali se zvláštně také jezdily ve velkých kuklách a své domky neměli pod vodou ale na souši.
Naštěstí šel kolem jeden chlapeček ze kterým se rychle skamarádili a začali si povídat o tom co se jim přihodilo. Chlapeček to rychle pochopil a pozval je k sobě domů. Vodníčkové už měli trochu hlad a tak jim chlapeček přichystal plno dobrého jídla. Chvíli na to koukali protože oni jedli jen ryby a vodní rostlinky ale velice jim to zachutnalo a řekli jestli by si nemohli trochu toho dobrého jídla odnést sebou do pohádkové vesničky, aby mohli ochutnat jejich rodiče . Chlapeček souhlasil a zašli spolu do obchodu. Jenomže to neměli dělat – vodníčci se začali pomalu vysoušet, proto rychle utíkali na koupaliště, jelikož ve městě žádný rybník nebyl. když tam doběhli plavčice jim řekla ať si ten kostým sundají jinak je nepustí do vody. Vodníčci řekli ,,my nejsme lidé ale vodníci z pohádkové vesničky“. Plavčice jim to ale nevěřila a zavolala policisty. Vodníci jim vše vysvětlili , ale policisté chtěli zavolat jejich rodiče. Vodníčci nemohli říct že jsou z jiného světa protože by vše trvalo mnohem déle a oni už by uschli. Naštěstí si jeden z vodníků zapamatoval jméno ulice, na které se objevili když vyšli z jeskyně a řekli že tam jsou jejich rodiče. Policisté je tam zavezli a i když byli z jízdy autem stále v šoku utekli zpátky do jeskyně. Protože byli vysušení tak se protáhli jednou dírou ve stropu a objevili se u staré bažiny.
Neváhali a utíkali zpátky ke svému rybníčku, kde se namočili a shledali se opět ze svými rodiči, kteří byli rádi že zase vidí svoje děti. Zároveň se na ně také zlobili že neposlechli a i přes zákaz se vypravili k bažině, protože už se nikdy nemusely dostat zpátky. Naštěstí vše dopadlo dobře a celá rodina vodníků žila krásný a pohodový život jako dřív. Vodníci už se nikdy k bažině ani nepřiblížily a žádný zákaz už nikdy neporušily. Byli rádi že žijí v pohádkové vesničce v rybníčku ze svými rodiči.

Malíř či sochař se může nechat více nebo méně vést svým předmětem, i když ani realistický obraz není totéž co fotografie a každý malíř namaluje tentýž předmět jinak. Pro architekta a konstruktéra jsou inspirací jiné stavby a konstrukce a ovšem také požadavky na funkci, nicméně velcí architekti a do značné míry i konstruktéři mají také svůj jedinečný „osobní styl“. Velkou roli hraje fantazie v hudbě, kde přímé inspirace zkušeností nejsou právě běžné. O Antonínu Dvořákovi se říká, že se pro jednu ze svých symfonií inspiroval kohoutím kokrháním, ale převážná část hudební tvorby je patrně čistě fantazijní.

 https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99edstava